Rozhovor: Drábková Peťull.

421340_578268365538692_618823338_nProzraď mi, prosím, jak ses stala vegankou a co bylo pro tebe prvotním impulzem?Vegankou jsem se stala postupně. Nejdřív jsme byla vegetarián, z toho důvodu, že jsem odmítala spolupodílet se na utrpení zvířat ve velkochovech a také proto, že zvířata jsou krmena hormony, aby rychle vyrostla a jsou stresována, což se samozřejmě v mase projeví. Později mi čím dál víc docházelo, že nejen jezení masa, ale i mléčných výrobků je „brána do pekla“. Že kvůli tomu, abych já měla mléko, musí kráva trpět, často ještě mnohem déle. Po účastni na VeganFestu a vyjádření výživových specialistů jsem neviděla žádný důvod, proč bych se na tomto absurdním byznysu, stojícím na utrpení zvířat, měla podílet.

Jak na tvé – poměrně čerstvé – rozhodnutí reaguje okolí, rodina? Lidé často nechápou jak otázky etiky, tak stravování, myslí si, že je veganská strava drahá a složitá či nezdravá…

Pocházím z rodiny, kde se maso jedlo denně a tudíž není těžké si představit, jak na to u nás doma reagovali. Padali i argumenty že určitě umřu a nebudu moci mít děti. Postupně už je to ale přestává bavit, vidí, že pořád žiju. A moje veganská kuchyně jim chutná, takže už do mě tolik nerýpou. Veganské jídlo navíc není ani drahé. Jasně, že vydělávat se dá i na veganech. Všemi polotovary a „náhražkami masa“, bez kterých se dá přežít. Pokud člověk jí čočku a brokolici rozhodně za to nedá nějaké extra velké pálky.
Přesně tak. Zúčastnila ses také brněnského tetovacího happeningu, který byl součástí celosvětové kampaně 269. Jak ses o tomto hnutí dověděla, proč sis nechala vytetovat ono číslo a co pro tebe znamená? Jak jsi vůbec prožívala celou akci na náměstí?

Když jsem slyšela o akci 269, o tom, že se někdo rozhodl ukázat lidem, jak necitelní jsou, když přehlíží to, co se denně schovává za jejich večeří a dál si spokojeně žijí, aniž by měli pocit, že se jich to týká. Zkrátka potom, co se 3 lidi rozhodli vypálit si doživotně na tělo značku a to před širokou veřejností, vyslali do světa jasnou zprávu: „Už nechceme další utrpení“. Na rozžhavené železo nemám odvahu, ale pro tetování jsem se rozhodla téměř okamžitě, váhala jsem pouze co se týče jeho umístění. Chtěla jsem ho nejdřív někam, kde bych ho mohla schovat, aby mi nedělalo problémy např. při zaměstnání nebo praxi. Potom jsem si ale uvědomila, že zvířat se nikdo neptá jestli chtějí značku na krk nebo na nohu. Navíc, žijeme jen jednou a když mám možnost udělat něco, co má skutečný smysl, nechala jsem si tedy vytetovat 269 na zápěstí, aby bylo pořád lidem na očích a ukázalo jim, že není jedno jestli zabiju kuře nebo dítě, pořád jde o živou cítící bytost.

Děkuji za rozhovor.

by Merci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *