Rozhovor: Markéta Musilová

935261_574564422575753_1016460871_nŘekni mi, prosím, jak ses stala vegankou? Co tě k tomu přivedlo?Nikdy jsem neměla ráda maso a když jsem ho musela jíst, dělalo se mi zle od žaludku. Maminku i babičku to stálo hodně nervů. Zvířata jsem od malička milovala, poměrně dlouho mi však trvalo si spojit, že maso je zabité zvíře. Doteď mám tuto „lež“ svým způsobem rodičům za zlé. Začalo mi to pomalu docházet asi ve 12ti letech. Pak jsem zjistila, jak se vyrábí paštiky a uzeniny a přestala jsem je jíst. O něco později jsem se dověděla, jak se chovají zvířata na maso a asi ve 14ti letech jsem mrtvá zvířata přestala definitivně jíst. Ve školních jídelnách jsem si ani ze tří jídel nemohla vybrat, zato na školních výletech, kde jsem měla vegetariánskou stravu domluvenou, mi spolužáci záviděli:) Nejdřív jsem nevěděla, co stojí za mléčným a vaječným průmyslem. Postupně se ale ke mně začaly dostávat informace i o těchto hrůzách. Vajíčka a mléčné výrobky jsem však na rozdíl od masa milovala. Když jsem doma otevřela ledničku a byl tam jogurt, neodolala jsem. Doteď nerozumím svému tehdejšímu myšlení, nejspíš šlo o nedostatek informací, alibismus a slabou vůli. Ve 21 letech jsem se s přítelem odstěhovala a kupovala si jídlo sama a to už jsem se přestala vyhýbat nejen regálům s masem, ale i s mléčnými výrobky a kupovala jsem jen domácí vajíčka i mléko. Pořád mi to ale vrtalo hlavou. Pamatuju si, jak u mě byla kamarádka – vegetariánka a já jí říkala: „Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak jsme pokrytecké, když nejíme maso, a přitom pijeme mléko?“ O pár týdnů později se z nás obou staly veganky. Byla to dlouhá cesta. Dlouho jsem se snažila odolávat informacím – zavírat před nimi oči a hýčkat si své vegetariánství. Postupně mi ale každé kousnutí do hermelínu a každý lok mléka evokoval ty vyděšené oči plné bolesti. Byl to souboj chuti a svědomí. Jsem šťastná, že svědomí a soucit vyhráli.

Tvé důvody k veganství jsou očividně etické, je to tak? A je něco, co ti vadí nejvíc?

Primárně to byly opravdu důvody etické, tedy soucit se zvířaty a přesvědčení, že jejich týrání a mučení není správné, že nechci podporovat tyto zrůdnosti a mít na rukou, resp. na ústech jejich krev a bolest. Pak jsem začala studovat obor „humanitární a sociální práce“, což je úzce spojeno s rozvojovou spoluprácí a problematikou rozvojových zemích. Jak bych mohla pracovat na rozvojových projektech, být aktivní v kampaních za zlepšení životních podmínek tamních lidí, kdybych sama toto podporovala? Miliony lidí na světě nemají co jíst a přitom se na jejich půdě pěstuje krmivo pro zvířata do našich McDonaldů. Je to plýtvání potravou i půdou. Lidé trpí nedostatkem vody a o kus dál se tisíce litrů vyplýtvají na „výrobu“ kila masa. Kvůli nadprodukci masa, resp. velkochovům, se kácí pralesy, které jsou domovem a zdrojem obživy pro lidi i zvířata, z půdy se stávají pouště, dochází k sesuvům půdy…Takto bych mohla dlouho pokračovat. Lidem nedochází, co všechno nadprodukce masa způsobuje. Nedokážu pochopit, jak rozvojoví pracovníci nebo ekologové, co kvůli snižovaní emisí jezdí na kole a snaží se neplýtvat zdroji (snažím se být jedním z nich) , mohou jíst průmyslově „vyráběné“ maso. Jdou sami proti sobě a své „práci“. Nemohla bych prosazovat myšlenku udržitelného rozvoje a přitom mít na talíři kus masa.

Kromě etických, ekologických a zdravotních důvodů jde i o důvody duchovní. S přechodem na vegetariánskou a hlavně veganskou stravu mi zesílila intuice a celkově se mohla více probudit spirituální složka.
Veganství už pro mě není jen o zvířatech. Je to pro mě cesta, jak co nejméně ubližovat – zvířatům, lidem, přírodě, sobě.

Děkuji za velice působivá a pravdivá slova. Ještě mě zajímá, jak ses dověděla o hnutí 269, proč sis nechala toto číslo vytetovat a co pro tebe znamená? Jsi nejen tetovaná, ale také členkou organizačního týmu 269 v ČR, co tě přimělo se zapojit?
Když jsem poprvé viděla video Izraelců, nejspíš díky Facebooku, kde si nechávají číslo 269 vypálit, zapůsobilo to na mě a cítila jsem, že do toho chci jít taky. Že už lidi nechci jen vodit za ruku a přežvýkávat jim fakta, ale přimět je k zamyšlení a přehodnocení postojů a stereotypů. Položit jim otázku: „Soucítíš se mnou, zavřenou v kleci, s vypáleným číslem na těle, ale s „nimi“ ne? Proč?“

Číslo samotné je pro mě symbol ukončení otroctví, nadvlády a tyranie. Nesouhlasím s genocidami, které dnes ve světě probíhají a málo se o nich ví. Nesouhlasím s nadřazeností mužů nad ženami nebo žen nad muži, bílými nad tmavými či naopak, bohatými nad chudými, lidmi nad zvířaty. Otroctví lidí bylo dlouho povážovano za „normální“. Nešlo o plnohodnotné bytosti, otroci neměli práva. Situace se dnes opakuje. Z doby otroctví lidí jsme jako civilizace vyrostli, ne však z otroctví zvířat. Je na čase dospět a upustit od všech forem otroctví.
A nechci jen čekat, až to „někdo“ udělá. Každý den probíhají největší masakry v dějinách lidstva, ale protože je křik za silnými zdmi velkochovů, laboratoří, farem a cirkusů, málokdo tomu věnuje pozornost. Nechci a nemůžu čekat na změnu. Chci ji iniciovat.

Tetování má pro mě dva významy – doufám, že vyvolá otázky a diskuse a lidé budou mít možnost pochopit naléhavost problému. Druhý význam je čistě osobní. Nemám na zápěstí číslo, ale „jméno“ telete. Jeho osud. Osud všech telat, krav, zvířat, která právě teď volají o pomoc. Je to pro mě hnací motor. Který se nezastaví, dokud všechny klece nebudou prázdné…

Děkuji za podnětná slova a za rozhovor.

 
 
 
by Merci
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *